Znamení keltů-2. část

26. května 2013 v 13:44 | cernypegas |  Znamení keltů
Zírala jsem - ano zírala, ne dívala či koukala, ale zírala na učitelku psychologie. Už jsem sice slyšela že je snílek a nevyléčitelný romantik, ale nečekala jsem, že bude tak mladá a její vzhled byl panenkovský a celkově působila tak jemně. Přemýšlela jsem jak si tato lesní víla dokáže udržet pořádek ve třídě.

"Čaute děcka. Jsem Markéta Mariánková - prosím to příjmení nekomentujte. Budeme spolu válčit po zbytek roku." Zastrčila si pramen hnědých vlasů zpátky za ucho, odkud jí vyklouzl. "A protože Vás učím první rok, rozdělíte se do dvojic a to do jiných, než ve kterých sedíte. Od té dvojičky od něj zjistíte, co půjde." Než stačila vydechnout Miro se zvedl a plácl s sebou na židli vedle mě.

"Ach, vy jste ten nový, že ano. Jak se jmenujete? Ostatní znám tady, alespoň od vidění, ale vy jste žhavá novinka." Usmála se na blonďáka a já po něm poprvé za celý den hodila očkem. Div že mi nevypadly oči a nevěděla, jestli se mám smát, či se znechuceně odtáhnout. Měl černé linky kolem očí, kostkovanou košili rozepnutou do poloviny hrudníku. Blonďaté háro roztodivně kolem své hlavy - v něm sluneční brýle.

A já vypadám jako emo čarodějnice? Pokrytec!

"Mirek. Jmenuje se Mireček." Hukla jsem na učitelku a užívala si malé vítězství. Nu dobrá, tak ne vítězství, ale ten okamžik, kdy se třída zasmála, byl k nezaplacení.

"Miro! Nie Mirek a ona to vie." Uhodil mě do ramene. Byl to takový šťouchanec zdající se jako hašteřivý, jenže mě bolel. Jasné varování a připomínka kdože tady má navrch v síle i očích zdejší společnosti. Vzal flašku a odšrouboval víčko.

Já zuřila a neměla daleko k jeho uškrcení. Koutkem oka jsem viděla, jak odnímá víčko z flašky a sotva to udělal, voda uvnitř mu vyšplíchla rovnou do obličeje. To se stane, když si věříte tak, až to není zdrávo. Otočil se ke mně a setkal se s mým zuřícím pohledem. Linky kolem očí se mu rozpily a z jeho zlatých vlásků kapala voda - jako zmoklý zlatý retrívr.

"To bude karma, v hodinách se pít nemá." Sjela ho učitelka snažící se vypadat děsně přísně, jenže jí při tom cukali kousky. "Dobrá, tedy Miro. Vy ostatní se taky přesuňte, tak honem." Zamávala rukou ve známém gestu šup, šup. "Máte na to půl hodiny a v posledních patnácti minutách si poslechnu co jste zjistili o své dvojici." Sedla si za stůl a sledovala courající se žáky.

Zaklepala jsem propiskou o stůl. Jaj! Mě se do toho tak nechce! Idiot, idiot. Opakovala jsem si v mysli. Na co se ho mám ptát proboha, když mi je úplně šajn? Pozvedla jsem obočí. "Tak co raději čaj, nebo kávu?" Prskla jsem první otázku, co mi přišla na mysl.

"Čaj."

No bezva. Už jsem si myslela, že se pokusí bejt trapně originální a řekne, že vodu.

"Domácí zvířátko? Co rodina? Jel jsi někdy ve veřejné dopravě, nejoblíbenější barva, trenky nebo slipy, chlapci nebo děvčata?" Pálila jsem otázky, jak mě napadli. Při každé další z nich jsem zvedla obočí o kousek výš, takže ke konci jsem vypadla dokonale zděšeně. Povolila jsem mimiku a přiložila hrot propisky k papíru, hlavu skloněnou, ve vyčkávacím gestu, jako kdybych musela mít trpělivost s hašteřivým dítětem.

"Pes, - dajú sa ovládať, žijeme tu sa strýkom už pár rokov, rodičia mŕtvi, nie nikdy som vo verejnej doprave nejazdil, slipy a samozrejme dievčatá." Odpověděl na mé otázky. Dělala jsem si poznámky a ani jednou se nepozastavila. Ani když mluvil o rodičích. V tomhle ohledu, jsme na tom byli stejně, ale ode mě to zrovna vědět nemusí.

Pak mě napadla jedna věc, která mě děsně zajímala. "Dobro nebo zlo?"

Sáhl po mém pentagramu a otočil ho vrchem dolů. Naklonil se ke mně a jeho dlouhé vlasy mě zalechtali v obličeji. "Radšej toto." Zašeptal mi nebezpečně do ucha. Vytrhla jsem svůj pentagram, který otočil na anagram - znamení Satana a zla a odstrčila ho. Hňup. Zajímalo by mě jestli opravdu věděl, co to je, nebo to viděl v nějakým béčkovým filmu.

Řekla bych, že tady mám svůj protipól. V béčkových filmech se objevoval pentagram, jako znamená zla - což byla dobrá haluz. Pentagram je znamení dobra a používá se při bílé magii. To anagram je znamením zla - to když vrch hvězdy směřuje dolů. A on vrch dolů obrátil.

"Teraz som na rade ja. Máš nejaké zvláštne materské znamienko?"

"Co je to za otázku, já se taky neptám na délku penisu!"

Zasmál se. "A chcela by si ju poznať?"

Ukázala jsem mu vztyčený prostředníček. "Ano mám zvláštní mateřské znaménko."

"A kde ho máš? Môžem sa pozrieť?" Hříšně mrkl.

"Za zádech - na lopatce. Ne nemůžeš!" Celé tělo mi brnělo nechutí z přítomnosti tohoto člověka. Natlačila jsem se na zeď za sebou a nohy si položila na tyčku jeho židle. Tím sem sice měla nohu, téměř v jeho rozkroku… - ale, oh! Dostala spásnou myšlenku. Když mě bude srát, holt seznámím svou nohu s jeho rozkrokem a můžu tvrdit, že mi tam prostě sklouzla. Mohla bych své bezva nápady prodávat.

"Pôjdeš so mnou na večeru?"

"Spadl jsi na hlavu? To raději se skřetem od Tolkiena!"

"Odkiaľ to čudné meno, Morrigan?"

"Strkej čumák do něčeho jinýho!"

"Vieš, že je to meno jednej z Keltských bohýň?"

Co čekal, že udělám? Vyjeknu překvapením a úžasem, jak je děsně chytrej a sečtělej? Otočila jsem hlavu k sešitu před sebou a začala do něj zuřivě čmárat. Podobalo se to rozmašírované motorce ve stromě, lidskému tělu a dlouhovlasé střapaté hlavě kutálející se po silnici. Miro na to pobaveně koukal.

Tik, tak, tik, tak… Ani hodiny mě nedokázali uvést do vnitřní strnulosti.

"Už máte jen minutu, pokračujete ještě někdo?" Rozhlédla se učitelka po třídě. Dalo by říct, že dělala všechno možné, jen ne, že pracovala… "No mě zajímá náš nový žák, Morrígan, co jsi o něm zjistila?"

"Že rád čaj. Terorizuje psy, neví, jak vypadá tramvaj, nosí slipy a není gay. A jeho životním vzorem je Lord Voldemord. Očividně miluje knihy J. K. Rowling." Popleskala jsem ho po rameni. "Není zač se stydět. No vážně."

Slečna Mariánková vypadala pobaveně. "Dobře, vzala jsi to za, eh, zajímavý konec. A co jsi zjistil ty, Miro?"

"Má suprový znamienko na chrbte, tu," ukázal to na svých zádech. Úplně opačná strana, ale to nevadí drahoušku. "Nechce so mnou ísť na večeru a nechce poznať dĺžku môjho penisu."
Třída zaburácela velkolepým smíchem. Miro se postavil a uklonil se. Mě okamžitě připomněl toho dementního prince, kterého hrál Václav Vydra v pohádce S čerty nejsou žerty. Okamžitě mi vyndejte tu věc z boty! Tatínek Vám vyhlásí válku! Kousla jsem se do tváře, abych nevybuchla smíchy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sim Sim | 26. května 2013 v 20:57 | Reagovat

tak tohle mě hodně pobavilo...určitě pokračuj...fakt dobré!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama