Znamení keltů- Prolog

23. května 2013 v 20:44 | cernypegas |  Znamení keltů
Chodba byla tmavá a dav lidí si šel svými cestami, které si zvolili. Nevěděli, že stačí slovo, či jediný krok a jejich život se může navždy změnit. Mysleli si, že svou cestu ovládají, ale jak může někdo ovládat, kterou cestu si vybere, když ani neví, že stojí na rozcestí?
Žárovky poskytovali chabé světlo a déšť venku vytrvale padal z nebe, jako by měla přijít samotná apokalypsa. Lidé za deště upadali do smutku a do depresí. Zrovna teď jsem to viděla všude kolem sebe. Snažila jsem se potlačit zářící oči, které pokaždé, když udeřil blesk, odrazili jeho energii. Sklonila jsem hlavu, třebaže jsem měla chuť se rozběhnout a podívala se na ten spořádaný chaos panující okolo. První den školního roku, to tak vypadalo vždycky.
Zdejší studenti na mě koukali jako na marťana - to ti noví. Ti starší si zvykli a byla jsem pro ně skvělým zpestřením školního dne, kdy je třeba někoho zdrbnout nebo pomluvit.
Namířila jsem si to do třídy, která byla mé třídě přidělena. Prošla kolem jídelny, když uhodil blesk děsivě blízko. Viděla jsem jak se snesl k zemi, viděla dokonce i jeho rudý střed, děsivou sílu odrážela hlasitost zvuku, který ho doprovázel. Naprosto nesmyslně se stočil, proti všem přírodním zákonům a udeřil do lesklé černé motorky, která stála na parkovišti. Okamžitě jí zahalily červené plameny, které neuhasil ani déšť.
V zádech ucítila prudké zamrazení, pak jako by se jí do zátylku zanořila dýka. V srdci se mi rozlilo teplo. Mé tělo okamžitě zareagovalo a ztuhlo překvapením. Co to sakra…? Otočila jsem se a zírala do očí nějakému děvčeti. Našpulila svou leskle červené rtíky. "Si normální Morrígan? Straší ti ve věži ještě víc, než minulej školní rok?" Chrčela mi do obličeje.
"Uhni, ty huso!" Vyjela jsem po ní stejně příjemným tónem.
Našpulila se a tak nějak povyrostla, nejspíš se připravovala, že po mě skočí. To mi tak, ale mohlo být u zadnice. S očima v sloup jsem se kolem ní protáhla, ale původce toho nepříjemného pocitu, který ve mně vyvolal sotva bude čekat, než se zosobněný mužský sen jménem Monika Steelová vyřádí. Kráva!
Otočila jsem se zpátky a koukala jak se ode mě vzdaluje na ďábelsky dlouhých jehlách a její blonďatý vlny se pohupují ve vlnivé chůzi, kterou se ode mě vzdalovala. Bože, ta holka viděla přespříliš hollywoodských filmů.
Šla jsem za ní a v zátylku pocit, který nevěstil nic dobrého. Někde vzadu v hlavě mi totiž právě zrozený trpaslík vytrvale vyťukával krumpáčkem slovo nebezpečí.
A lucerničku světla u toho neměl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Četl/a jsem ...

Líbí se mi 100% (8)
Nelíbí se mi 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama