Lov -3. část

5. června 2013 v 21:23 | cernypegas |  Lov
Seděli jsme u stolu prostřeného červenobílým kostkovaným ubrusem. Měla jsem na sobě sukni, až po zem v hippie stylu a nějak podobně vypadalo i volné triko. K tomu jsem dostala bombarďáky a skvělou krajkovou podprsenku po vnučce, jak mi oznámila stará paní. Miro, jež mi prozradil jméno, když jsem se zakoktala, kdo že vlastně jsme, dostal koženou motorkářskou bundu - po synovci. Po počáteční ostražitosti, byla babča milá a starostlivá, jak to umí jen staří lidé.

Namluvili jsme jí, že při stanování v lese nás přepadla nějaká banda a že jsme raději utekli. A svou nahotu jsem vysvětlila, tím že jsem zrovna byli, ehm… Načež babča se zasmála a poznamenala, že byla také mladá.

Vypnula jsem, nechala Mira, ať se o paní stará on a přemýšlela, jak dostat zpět naše peníze a hlavně doklady. To bude o hubu! Ve městě je dvaadvacet vlků plus Servác, náš - teda jejich alfa. Jestli mě chytne udělá z mě odstrašující příklad. Nikdo nedává kopačky alfovi. Když o něco šlo, uměla jsem být tichá jako stín, nejtišší ze smečky, ale jak zakryju svůj pach?

Do reality mě vrátil Miro. "Pomôžeme vám so všetkým, opravím čo sa dá, len keď nás tu pár dní necháte." Snažil se jí vnutit.

Cože? Ne! Najdou nás a navíc, bych ho nikdy nemohla nechat ublížit té staré stařence. "Ne! Nic takového, jsme vám velmi vděčí, ale my se vydáme domů. Jsme vám vděční, za Vaší pohostinnost." Tak nějak se to říká, mezi usedlíky ne? Usmála jsem se na babičku a vstala.

"A nechcete děti, počkat, aspoň do oběda? Něco uvařím." Snažila se mě přesvědčit.

"Tak dobrá. Jako poděkování se postarám o dobytek a tady Miro vám opraví co slíbil." Hladový vlk rovná se nerudný vlk. Sytý vlk rovná se spokojený vlk. S plným žaludkem se lépe myslí. Nechtěně mi přišlo na mysl, že má večeře sedí vedle mě. "Jen prosím tě pamatuj, že kdyby ses cítil napnutý, nebo měl vztek, i kdyby sis jen trošku nebyl jistý, tak okamžitě za mnou a co nejdál od babči. Rozumíš?" Přikázala jsem mu. Nově zrozená štěňata poslouchají snáze, když se jim rozkáže.

Zírala jsem do jeho očí a zhluboka vdechovala jeho pach. Již se dal rozpoznat na okraji béžovožlutý, velmi měkký odstín, vlčích očí. To bude sakra rychlé. Proměna šla tak rychle, jak jí člověk přijal, či odmítal. On s tím čím se stává, nemá absolutně žádný problém. To nebylo dobré. U mě to šlo taky rychle. Dokonce velmi. Vlčí část - zvířecí spojivší se s tou lidskou, vytáhne napovrch a zesílí nejen sexualitu, ale hlavně špatné stránky lidské povahy. Proto se z těch, kteří neměli s proměnou problém, stávali vraždící bestie. Ti, kteří to tak snadno nepřijali se i jako čerstvě zrození ovládali lépe. Ani snad nemusím říkat, jak jsem vyváděla jako štěně. Smečka mě musela hlídat.

"Dobre." Jeho pach se nezkazil lží a i v jeho očích, lež nebyla.

"To jste hodní. Budu moc ráda, pojďte, ukážu vám, kde co je." Radovala se stařenka.

"To je dobré, já si poradím, všechno najdu. Prarodiče měli farmu, vím, jak to chodí." Lež jak vrata. Farmu měl Servác a já tam dřela, abych nějak odbourala energii v prvních dnech a naučila se kontrolovat. Aby vraždící bestii vystřídalo vědomí a ovládání člověka. Ty výprasky co následovaly, když jsem mu pobila pět krav, roztrhala hejno hus… Zachvěla jsem se a raději odešla ven.

Hm. Kydat v sukni. To bude novinka. A výzva. Byla jsem schopná se zachytit i džíny o kdejaký vyčuhující hřebík, či kousek dřeva. Zajímalo mě, co z té sukně do oběda zbude.

Otevřela jsem vrata do stodoly. "No páni!" Přede mnou stáli ve stáních valach a klisna. Krásní robustní hnědáci. Samý sval, mohutní a krásní jako samotný Zeus. Nadšeně jsem se s nimi šla pozdravit. Dobromyslně potřepali hlavami a strkali noc do velké kapsy na svetru. "Babča nosí ráno koki?" Vedle jsem našla kozu a dvě ovečky. V dalším stání stála stračena. Někde vzadu jsem slyšela kačeny a ta dřevěná přístavba ukývala slepice s nepříjemným, špatně naloženým, kropenatým kohoutem.

Nakrmila jsem je, dala seno a sledovala, jak spokojeně žerou. Stodolou se neslo chrupkání mnoha tlamiček i tlam. Venku jsem narazila na králíkárnu a tak jsem pohostila i ušáky.

Pustila jsem slepice, vyhnala ven kačeny a uvázala krávu na louku. Pak jsem vyvedla i ovečky a kozu, stejně tak nádherné koně. Byl to po čertech pěkný pohled. Chajda, dobytek a sad vedle. Vyhazování mi šlo od ruky, síla vlka převyšovala daleko tu lidskou.

Chybělo mi poslední stání, když se přiřítil, Miro. Rozvibrovaný, jak struna, vlčí odstín se mu na kraji zorniček přelévala jako vlny na moři.

Sáhla jsem po něm a vtáhla ho dovnitř. Zavrčel a vytrhl se mi. Zavřela jsem vrata. "Je babča v pořádku?"

"Jo." Vrknu nevraživě.

"Co tě rozhodilo."

Něco nesrozumitelně zavrčel.

Postoupila jsem k němu, ale ohnal se po mě.

Neukázněné štěně! Oči mi zežloutli a čelist se protáhla zuby zaostřili a protáhli do vlčích. Než se nadál držela jsem ho zezadu za krk, na jazyku potůček jeho krve. Dokonale jsem ho fixovala, což neznamená, že by se chtěl vzdát. Natáhla jsem ruku a hupsla na trámek, půl metru nade mnou. Pak jsem zatřepala hlavou. Zavlál jako hadrová panenka a uniklo mu štěněčí vykviknutí.

Pustila jsem se a jeho nechala spadnout na zem. Otočila ho na záda a zuby scvakla před jeho krkem. "Dost!"

Znovu zavrčel. Nu dobrá, nedáváš mi jinou možnost. Drapla jsem ho za koule a stiskla. Bolestně vykřikl a okamžitě se vzpamatoval. Schlípl, jako zmoklá slípka. "Zůstaneš ležet!" Přikázala jsem a postavila se nad něj. Pevně jsem mu zírala do očí, dokud neuhnul pohledem. Gesto podřízeného! Konečně. Znovu po mě kouknul a znovu uhnul.

"Vstaň."

Udělal, co jsem mu řekla. Přistoupil a nosem se otřel o můj krk. Pak se rozkrokem otřel o můj a dlaněmi mi sjel na zadek. Pokusil se mě kousnout a znovu se o mě otřít. Doprdele to ne! Měl teprve jen běsnit, na sexuální náruživost bylo ještě příliš brzo! Mělo být příliš brzo.

Spustila jsem přeměnu o trochu více, takže jsem nyní opravdu, jako bestie vypadala. Odhodila jsem ho od sebe na zem. Prackou udeřila do obličeje a servala mu ho do krve. Pak jsem ho několikrát kousla a udeřila. Pokusil se bránit, ale letěl na stěnu, kde narazil do nářadí a zavalily ho kyblíky. Vidle mu propíchly ruku. Koukal na mě - dokonale kajícný i ublížený výraz. Přiloudal se ke mně, vzala jsem jeho poraněnou ruku a slízala mu krev. Rána se rychle zahojila.

"Ja nechcel." Zachraplal.

"Marš do chalupy, udělej, cos slíbil a už žádné výlevy, jasné!" Přikázala jsem a přidržela jsem ho pod krkem. "Jestli babče ublížíš, zabiju tě, slyšíš?!" Každé zvíře se snaží hlavně přežít.

"Budem hodný." Ujistil mě.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama