Lov -4. část

15. června 2013 v 12:33 | cernypegas |  Lov
Odešel zpátky, jako spráskaný pes a já rychle dodělala to málo, co mi chybělo. Smysly jsem neustále pročesávala okolí a pátrala po přicházejícím zániku. Zdálo se, že vlci přece jen skočili na lest a vydali se do hor. Jenže nebude dlouho trvat a přijdou na to, kterým směrem jsme se skutečně vydali.

Oprášila jsem si ruce o sebe a vešla do chalupy. Slyšela jsem Mira jak odněkud tlumeně nadává. Babičku jsem našla v kuchyni, kde na stařičkém sporáku vařila. "Už to máte? Vy jste tak šikovná." Pochválila mě.

"Máte krásné koně. Impozantní zvířata."

"Ale děte. Takhle vypadají všichni tažní koně." Ujistila mě. "Ten váš přítel je tedy opravdu vztekloun. A ten slovník. Myslím, že jen za poslední hodinu vytvořil celou stránku nových sprostých slov." Nesouhlasně se zamračila.

"Není špatný." Alespoň doufám. Vydala jsem se za nadávkami. Byl na zádech až po pas zastrčený v nějakém malém prostoru, pod dřevěnými schody. Posadila jsem se k němu a naslouchala. Mezi slovy jsem jasně rozeznávala i vzteklé vrčení. Chvíli tam rámusil, načež se vysunul ven.

Rozesmála jsem se. Ve vlasem i obličeji měl zamotané pavučiny. Pak jsem si všimla jeho očí. Vlčích očí. Béžovožlutých a světlých. Prudce jsem se nadechla a v reakci na ně hluboce zavrčela. Uhnul pohledem, a když je pak ke mně znova otočil, měli jeho lidskou barvu. Šedomodrou. Od té doby jsem ho nespustila z očí. Neustále jsem ho měla pod dohledem, ale zdálo se, že jeho vlk reaguje na autoritu mého - zatím.

Usadili jsme se ke stolu a nabrali si plné talíře voňavé cibulačky. Skvěle nám naplnila břicha a když jsme do sebe ještě narvali husu, cítila jsem, že můj vlk je v útlumu - ospalý a tichý. To znamenalo, že ten Mirův, rodící se na tom bude ještě lépe. A pokud se situace nějak nevyhrotí, mohl by zůstat mimo hru.

"Jste moc hodná, ale už budeme muset jít." Zvedla jsem se od stolu a rázným mávnutím rukou jsem utnula její námitky, dříve než s nimi začala.

"Jsem ráda, že jste mi pomohli, děti. Ale pokud chcete jít, nebudu vás zdržovat. Dole ve vsi máme i policejní stanici, zajděte si tam." Radila nám a vyprovázela nás ze dveří.

Ujistila jsem ji, že tam zajdeme, rozloučila se a pak se rychle vydala po cestě dolů. Vehementně jsem se snažila přijít na nějaké řešení. Jenže mě nic nenapadalo.

"Vysvetlíš mi všetko?" Zeptal se.

"Musíme se odsud dostat a pak ti řeknu, co chceš. Ale do té doby proboha mlč! Musím přemýšlet." Dala jsem se do klusu a rytmicky sbíhala dolů do městečka. Pohyb mi vždycky pomáhal. Vlk v pohybu se cítil lépe, než uvězněný na jednom místě. Nyní jsem byla tulákem. Hledající si své vlastní místo v životě. Vytvořila jsem spojenectví se štěnětem. Jak získat zpět své věci? Doklady?

Položil mi ruku na rameno a nasměroval mě na vlečku, která pomalu vyjížděla od jednoho z domů. Byla naložená balíky sena. "Zvezieme sa?" Takže nebyl jen přítěží. Měl i jistou pohotovost. Přikývla jsem a nepozorovaně jsem na ní naskočila. On to zvládl s větším podílem funění a škrábal se nahoru s menší lehkostí. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem viděla, že vyjíždíme z města na druhou stranu, než odkud bylo město se Servácovou smečkou.

"Tak?" Chtěl vysvětlení a to jsem mu asi nemohla odmítnout dát.

Pokrčila jsem rameny. "Jsem vlk. Ne vlkodlak, jak jsi inteligentně poznamenal! Pokousali mě před půl rokem. Toho hajzla ostatní vlci nechytili - ono někoho pokousat a nechat ho napospas se v našem světě trestá smrtí. Lidé o nás nemusí vědět, třebaže o nás tuší. Byla jsem dost - nezvladatelná. Včera v noci jsem měla být přijatá do smečky. Zpečetí se to lovem." Koukla jsem po něm, zda nejeví známky vzteku, nebo jiné nebezpečné emoce. Jenže on byl více než v pohodě. Vypadal zaujatě. "Lidé jsou kořist, po které vlci žízní - nejlákavější. Proto jejich ulovením a zabitím ostatní vlci poznají, zda jsi připraven za sebe samostatně a logicky rozhodovat. Musíš lovit, ne bezhlavě prokusovat hrdla. Já dostala jako úlovek tebe. Co jsi vlastně udělal Servácovi?"

"Žiadneho Serváca nepoznám. Zobrali ma niečím po hlave a potom som sa prebudil v lese. Tým chlapom okolo svietili oči a liezli tesáky z pusy. Smiali sa a hovorili niečo o tom, že mám utekať, ak chcem žiť. Niečo mi povedalo, aby som ich poslúchol, vtip vyzerá inak. Potom si na mňa zaútočila."

"Ano. Měla jsem tě zabít. Mé zpečetění člena smečky."

"Prečo si to neurobila?"

"Měla jsem se stát družkou Seraváce -alfy. A ty jsi…" Nakrčila jsem čelo. Proč jsem ho vlastně nezabila? "Aport!" Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a podívala se na něj. "Ať už jsem čekala cokoli, tohle to nebylo. Tím jsi mě dorazil. Nebo spíš zarazil."

Trochu mu zčervenali tváře a pokrčil rameny. Téměř, jako by se omlouval. "Nič iné ma nenapadlo a kričať nemalo zmysel. Čo urobia teraz vlci a kedy ja budem vlkom?"

"To je relativní. Dlouho to trvat nebude a já to nebudu mít lehké. Budu tě muset hlídat. Lidská povaha je sama o sobě zlá. Zlá je lidská podstata. Zlo je jednoduší, než dobro a lidé často volí to jednodušší. Když se to spojí se sílou, mocí a podstatou dravce - každý vlk se musí hodně snažit. Někteří nechají vládnout dravce - ti nekončí dobře. Někdy řádí tak, že je jiný vlk, musí zabít, aby nás neprozradil. Pak jsou tu vrahové, násilníci různé smečky, které vede alfa a chovají se tak, jak je vede." Snažila jsem se vypudit z hlavy násilného Serváce. Nezachránit blonďatou kštici sedící vedle mě mohla jsem být alfa vlčičí. Druhou po Servácovi, jeho družka. Ale nebyla bych víc než jeho majetek. Trofej. Krásná, nadaná trofej, pro jeho uspokojení. Bezděky jsem zavrčela.

"Kam pôjdeme, než ma pustíš z vodítka?" Zavtipkoval.

"Půjdeme do vesnice vedle města, odkud jsme přišli. Pod svícnem je největší tma. Budeme doufat, že to zafunguje. Objedeme to. Teď jsme na východ od nich. Obloukem se dostaneme do vesnice na západní straně od města."

Koukal na mě a já čekala nějaké protesty, jenže on nic neříkal. Jen mě pozoroval. Nic víc.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama