Lov -5.část

23. června 2013 v 17:36 | cernypegas |  Lov
"Dělej!" Vrčela jsem na něj. Plavali jsme v řece, do které jsme skočili z rozjetého vlaku. Ještě měl znatelné růžové jizvičky od toho, jak jsem ho drapla pod krkem, když mi řekl, že z toho dělám melodrama, když jsem mu prozradila svůj úmysl skočit z vlaku do řeky, tečící podél tratě.

Tekla k městu, které bylo donedávna naším domovem. Protékala jeho středem a pak se stáčela na sever. Ještě neměl fyzickou sílu jako plnohodnotný vlk, ale tohle zvládne. Oči mi svítily a pod kůží jsem cítila svou vlčici napjatou, celou chtivou vyrazit ven. Vyslyšet volání zářivého měsíce, kotouče, jenž nám svítil nad hlavami. Voda byla ledová a to strašidlo - jímž opravdu byl, s blonďatými vlasy oblepenými kolem hlavy, kolem sebe prskalo a nadávalo. Jeho béžovožluté vlčí oči svítily s těmi mými do okolní tmy jako duo žároviček. Ta barva připadala mé vlčici rajcoví - téda.

Hnala jsem ho proudící řekou celou noc, ale se svítáním jsem našla stromořadí přímo na břehu a ve vlhkém stísněném prostoru jsme se mačkali. Jemu byla zima, a já považovala za otravné sdílet s ním ten skromný prostor. Než se rozednilo úplně, pochytala jsem pár ryb, nad kterými se ofrfňoval, že jsou syrové. Já se syrovou stravou problémy nemám - už půl roku. Zato se mě nepokrytě snažil osahávat. Když jsem ho srazila k zemi, málem jsem ho při tom utopila - zapomněla jsem na vodu proudící nám kolem kotníků.

Nakonec odpadl, jako malé dítě. Ve spánku vypadal jako andílek. Klidný a velké plus bylo, že nemluvil. Tak jsem zůstala sama se svým zmatkem v hlavě. Poslouchala jsem okolí a sama si sem tam zdřímla. Nad námi vedla trať to, ale neznamenalo, že by se tady nemohl někdo zatoulat. Byl to nejdelší den, který jsem ve svém životě zažila. Když začalo slunce klesat, cítila jsem nesmírnou úlevu a chuť vyrazit mě málem trhala ve dví.

Miro se probudil, když nebe zářilo rudou barvou. Riskla jsem to a vyrazili jsme ještě za šera. Brzy jsme doplavali na dohled městu. No a teď co? Obrátila jsem se k němu. "Viděl jsi Piráty z Karibiku?" Pozvedla jsem jedno obočí, abych podtrhla svou otátku.

"Myslíš, ako idú po dne mora s loďou nad hlavou?" Chytrej! Pochopil mě.

"Napadá tě něco lepšího?"

"Kde chceš zohnať loď?" Zeptal se a na tváři mu hrál úsměv.

Protočila jsem oči. "Uděláme to jinak, ty mysliteli!" Ale koutky úst mi cukali smíchem. "Co navrhuješ?"

"Smetiaku?" Zkřížil paže na hrudi a zatvářil se znechuceně.

"Fuj!" Ohradila jsem se. "Zadržíš dech na půl hodiny, nebo víc?" Zavtipkovala jsem a hledala alternativní řešení.

"Čo tamto?" Ukazoval na jeden děravý kýbl.

"Já mám rouru." Ukázala jsem na dutou ocelovou tyč povalující se v trávě. "Jak ze špatnýho filmu." Zazubila jsem se na něj a vyskočila z vody. Snad tudy smečka nepůjde. A nikdo nezachytí náš pach. "Mazej pro ten kybel." Poručila jsem mu a on přeplaval na druhou stranu řeky.

"To by ma v živote nenapadlo." Zakroutil hlavou nad tou absurditou a strčil hlavu pod vodu.

Lepší než se nechat zabít, pomyslela jsem si a také zmizela pod vodou. Chytila jsem ho za ruku a ucítila, jak mě stiskl. Má vlčice se chtěla ohradit. Nemusí nás/mě utěšovat nějaké štěně! Pustili jsme se řekou a přes vodu tekoucí mi kolem hlavy jsem neslyšela dokonale nic. Přes kalnou vodu jsem také neviděla nic a tak jsem prostě po paměti počítala zákruty řeky, a když jsme se dostali pod most vibrace i tlumený řev aut mi napověděl, kde jsme. Popravdě řečeno jsem se cítila jak pitomec. Toto mímění mě okamžitě přešlo, jakmile jsem si vzpomněla na Serváce.

K ránu jsme se konečně dostali z města. Miro se na mě smál a oči mi jiskřili veselím, nad prožitým zážitkem. Stále ještě nevěděl, co všechno obsahuje býti vlkem a mnoho vtipného na tom není. Ale protentokrát jsem ho nechala být a odhodila tyč od sebe. S cáknutím přistála kus ode mě a my plavali dál.

Domečky se zahrádkami se brzy změnily na louky a pole, než jsem se odvážila vylézt na břeh, začali se opět objevovat domečky se zahrádkami. Postavila jsem se na nohy a zhluboka se nadechla. Pach psů, lidí, aut a polí. Řepka olejka a pšenice a kukuřice. Co nyní? Vnutit se někomu do domu? Použít moc vlka? Fungovalo by to? Na ovládaní lidí jsem byla ještě moc mladá.

Zrak mi padl na Mira. Štěně, život, smečka. Nadvládu převzaly instinkty vlka. Popadla jsem ho, dobře si vědoma žlutých očí a kličkovala tichými, ještě spícími ulicemi městečka, či spíše vesnice. V rušnějších částech, jsme potkávali již první auta a tak, když jsem směřovala k pár statkům pod horou, snažila jsem se vybírat cesty v polích.

Byli jsme téměř pod kopcem, když někde něco spadlo a vítr k nám zavál pach krve. Lidské krve - mládě, kořist! Pustila jsem jeho ruku a potřepala hlavou, aby si vyčistila myšlenky od instinktů vlka. Pravidelně jsem dýchala, abych nevyvedla nějakou hloupost. Ale hloupost sem již udělala. Pustila jsem Mira! Než jsem získala nad sebou opět kontrolu, plížil se již podél pole k domku bez plotu, na jehož příjezdové cestě seděl vedle převráceného kola nějaký klučina a fňukal nad rozbitým kolenem.

Blonďákův krok byl tichý, nespouštěl chlapce z očí a celé jeho tělo bylo napružené, jak používal všechny své rodící se smysly.

Ach ne!

Lovil!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama