Znamení keltů -3. část

2. června 2013 v 14:25 | cernypegas |  Znamení keltů
Zuřivě jsem nabírala polívku lžičkou a představovala, si jak v ní topím, toho pitomce. Seděl tři stoly ode mě s výběrem třídy, kterému kralovala Monika. Před tím, než konečně opustil mé osobní prostory a druhou židli v mý lavici mi důležitě sdělil: "Mimochodom, je to šestnásť. Moje číslo."

Odnesla jsem tu studenou břečku a vydala se směrem k tělocvičně. Holky měli tělocvik a kluci zůstávali ve třídě. Alespoň od něho budu mít pokoj. V životě by mě nenapadlo, že potkám někoho otravnějšího než je Monika Sleelová. Otráveně jsem rozkopla dveře do šatny a hodila batoh pod lavici. Stáhla jsem si triko a pohled mi padl na má záda, odrážející se v zrcadle. Na levé lopatce jsem měla mateřské znaménko, které náhodou připomínalo Triquetru, původně pohanský symbol. Když jsem tak stála a dívala se na to znamínko, vybavil se mi rudý střed včerejšího blesku. Zatřepala jsem hlavou a převlékla jsem se. Sundala jsem své dva přívěšky a schovala je do tašky.

Spokojeně jsem vyšla na chodbu a podívala se, kde dneska jsme. Hřiště. Ušklíbla jsem se. Okamžitě jsem si představila primadonu Steelovou a její kamarádky. Vždycky stejné bezduché stěžování si, na hřiště. Venku se totiž běhalo. A to hodně. Vyšla jsem ze dveří a položila se na vlhkou tribunu. Byla ještě nasáklá včerejším řáděním bouřky. Bylo mi trochu chladno, mraky se od včerejška nestáhli a ani nevypadalo, že by to měli v brzké době v plánu.

Škubla jsem s sebou a musela chvíli přemýšlet, než mi došlo, že jsem na tribuně, kde jsem usnula. Nabručené spolužačky se blížily v čele s věčně pro sport nabuzenou tělocvikářkou. Byla to chodící rarita. Nikdo ve škole nevěděl kolik jí je vlastně let, bylo mnoho spekulací, ale žádnou, nikdy žádný učitel nepotvrdil, ani nevyvrátil. Ta ženská byla chodící pokušení pro lidi se zájmem o archeologii.

Stáhla jsem si vlasy do culíku a seběhla tribunu. Okamžitě mi zkontrolovala krk a já se ušklíbla. Minulý rok, jsem si odmítala sundat své přívěšky. Po dost vypečený hádce mi řekla, že jestli se uškrtím, nebude to její problém. Nakonec mě málem uškrtila Sleelová, která mě za ně chňapla zezadu při vybíjené, aby mě před sebou přidržela a míč nevrazil do ní. Od té doby jsem je raději sundávala.

Barnová si na jedné z holek vyžádala směšný pozdrav a velení nástupu. Pak nás poslala na deset koleček. Málem se mi podlomila kolena. Doby, kdy jsem předbíhala kluky, byly dávno fuč. To se mi dařilo na základce, nyní jsem sípala a běžela hůř než třínohá kočka. Né, né, prosím to stačí, nebo vyplivnu vlastní plíce. Ona mě chce zabít. Poulila jsem oči a snažila se soustředit, jen na dráhu pod sebou. To pomáhalo - nemusela jsem myslet na to, jak málo jsem toho uběhla a kolik mě toho ještě čeká.

"Dělej, dělej Mor. To zvládneš, běž!" Povzbuzovala mě, když jsem se k ní blížila.

"HRRRGRRRCH." Zachrčela jsem, když jsem byla u ní a střelila po ní, celá uřícená pohledem. Ano, u všech svatých, jsem si vědoma, že vypadám, jak dýchavičný baset…

Zmlka a soustředila se na děvčata přede mnou. Chápu to, na mou odpověď už ona neměla žádnou. Po polovině jsem se začala hihňat. To se mi vždy stávalo, když jsem byla tak nějak na dně ze všech psychických i fyzických směrů. A z psychiky jsem měla na dně vždy, když jsem byla na dně z fyzického směru - jako nyní. Začala jsem si prozpěvovat nesmyslné: "Ja ha ha, ho, jo - hi, hi." Při tělocviku mě Steelová, vždy milovala.

"Íhá, há. Pfrr, jo ho-ho…" Můj obličej nabral sytě rudou barvu, jako by snad už jinou mít nikdy neměl. Prosííím, pomozte mi… Spustil se déšť. Lehký a příjemný bez ledového větru. Zchladil mě a popohnal kupředu. Alespoň ta matka příroda mi pomůže…

Kolem se rozvoněla země, jako vždy při dešti. A mnou projela energie. Zrychlila jsem a začala se smát, ale ze zcela opačného důvodu, než před chvílí. Srdce mi letělo dopředu, jako křídla kolibříka. "…Pirátskej život mám rád - jo ho, HO!" Zanotovala jsem.

Desáté kolečko. Jo! Jsem borec. Cítila jsem se úplně jako Jack Sparrow.

"Mor, jděte se napít, ať mi tady neomdlíte." Přikázala mi fosílie Barnová. Spolužačky se rozesmáli. Možná mé tělo vypadalo K.O., ale kdyby se mi podívala do očí, musela by jí ta energie, jíž jsem byla nabitá, praštit pěstičkou do frňáků.

"Tak jo." Zašvitořila jsem. Ukázala jsem těm slepicím záda a vydala se do šatny.

Nebe rozčísl blesk a praštil do velkého, mohutného, starého a až doposud zdravého dubu. Se zapraštěním se rozlomil vejpůl. Poskočila jsem leknutím a několik děvčat za mnou zaječelo. Jéžiš… Málem jsem si cvrnkla do kalhotek. Pak mě ale rozjařenost přešla. Nebe se hrozivě zatáhlo a začalo luchat, stejně jako včera. Nebe se bouřilo a se stromů létali listy, které povichr násilím urval jejich právoplatným majitelům. Jako to začalo, tak to skončilo.

Slyšela jsem fosílii, jak říká, že tělocvik stejně dokončíme venku. I hlasité protesty.

Otevřela jsem dveře a málem jsem shořela na místě vztekem. U mých věcí stál Miro, s těma rozteklejma linkama vypadal, jako zombík, ale nejdůležitější bylo, že držel můj dřevěný amulet Stromu života. A ten byl rozlomený! Stejně jako strom venku i můj amulet to schytal přímo veprostřed.

S úlekem natáhl ruku se dvěma půlkami ke mně. "Ja to nebol!" Vyhrkl na svou obranu.

"A dárky nosí Ježíšek." Zaječela jsem na něj. Drapla jsem rozbitý amulet z jeho dlaně a zanechala mu na ní dvě rudé čárky od nehtů. Pak mi vystřelila i druhá ruka a chytila jsem ho za košili pod krkem a zarvala k sobě. Cuklo to s ním ke mně, až se mu hlava na okamžik zvrátila dozadu. Měla jsem skvělej plán vrazit mu loket no nosu a křupnout mu ho.

On můj plán zhatil. Totálně ho poslal do kytek. Přirazil mi ruce k tělu. "Vravím ti, že som ho nezlomil, Pukl sám!"

"Oh, jasně. Drž se dál od mých věcí, nebo ti poseču tu slámu, co máš na palici!" Vyrazila jsem kolenem vzhůru. Zase byl rychlejší a odstrčil mě od sebe, takže jsem zavrávorala jako Mikuášova berle. Když jsem byla dítě, nám tak jeden "Mikuláš" málem srazil lustr ze stropu - odborník. "Co tady děláš? Tohle je dívčí šatna a ty máš bejt na hodině!"


"Len som si potreboval, niečo zistiť. A to sa podarilo." Výhrůžně ke mně přikročil. "Tak zatiaľ Morrigan." Protáhl se kolem mě a jeho blonďatá kštice se nesla kolem parkoviště k budově, kde měl právě trávit hodinu.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama