Znamení keltů- 4. část blog

3. června 2013 v 21:34 | cernypegas |  Znamení keltů

Strčila jsem zničený amulet do batohu s odhodláním, že jakmile přijdu domů, objednám si nový. Napila jsem se a vyrazila zase ven. Oknem jsem zkontrolovala, zda se kolem neochomýtá bujná hříva. Měl štěstí - pacholek! Nikde po něm nebylo ani stopy.

Sotva jsem zase uviděla rozlomený dub, zakroutila jsem nasraně hlavou. S ním se nemohla měřit ani Monika. Zarputile jsem ignorovala jeho nebezpečnost, co mu doslova tryskala snad i z uší. Děvčata se zrovna rozebírala do družstev. Když jsem uviděla na zemi kopačák, málem se mnou seklo. Fotbal?

Před rokem jsme hráli fotbal se čtvrťáky základky. Byla jsem tak nemožná, až to jeden z klučinů oznámil nahlas. Pak jsem se vložila do boje a dva z nich v zápalu hry smetla na zem. Při sportu jsem totiž nebezpečná. A na základce jsem se oháněla florbalovou hokejkou tak, až se ke mně holky odmítaly přiblížit, že jí prej používám, jako sekáček na maso. Tudíž jsem vypracovala svou taktiku děsně takticky: Běhat po okraji hřiště tam a zpět. Nikoho neohrožovat. No ani nemusí říkat, že hra byla děsná, ale nikoho sem nezranila a sama to přežila. Což byl úspěch sám o sobě.

Po tělocviku jsem se táhla zpět do třídy. Pokud budu dostatečně pomalá, budu ho muset snášet jen pětačtyřicet minut. Šla jsem kolem jídelny, když zazvonilo. Chodby se vyprázdnily, nikde ani noha. Proto mě málem kleplo, když mě někdo za ruku šoupl za dveře chlapeckých záchodů.

"Ty-si-se-zbláznil! Měl-by-sis-zajít-ke-cvokaři-magore!" Odsekávala jsem jednotlivá slova, jako bych jednala s malomocným.

Opřel se o dveře a zablokoval mi tak východ.

Oči jsem protočila k nebesům a prosila všechny bohy o trpělivost. "Tak spusť." Hodila jsem batoh na zem a sedla si na něj.

"Ja ho nerozlomil."

"Opakuješ se. Neměl bys to nahrát na mikrofon?"

"Len som chcel, aby si to vedela. Navyše nie si tak nevedomá, ako sa robíš." Vyšel ze dveří a nechal mě tam. Je to jen můj dojem, nebo nemám páru o čem to pořád mele?

Vyběhla jsem z chlapeckých záchodů - to mě ještě chybělo, aby mě tady někdo načapal. A do třídy jsme vrazili spolu. Málem jsem přes něj přepadla. Celá rozlícená, jsem se chtěla dostat do dveří dřív. Ten druhej ve dveřích, vždycky schytá výčitky.

Jak jsme tak klopýtli, byli samá noha, samá ruka, skončila jsem se svou rukou v jeho rozkroku. Pohledy zaklesnuté do sebe, zlaté vlasy mě lechtali na rameni. "Slez ze mě!" Zavrčela jsem, ačkoli se nedalo poznat, kdo na kom leží. Svalila jsem ho ze sebe a současně se z pod něj vysoukala. Popadla jsem batoh a vyskočila na nohy.

Než se na něco zmohl, drapla jsem příležitost za pačesy. "Šestnáct? Poněkud si fandíš!" Sjela jsem ho nepříliš lichotivým, povýšeným pohledem a usadila se do lavice. Kolem zašuměl smích. Zvedl se a vypadal jako by se popral se smečkou vlků. Vlasy mu furiasticky trčeli o všech směrů, košile rozepnutá a spadlá z ramen odhalovala jeho hrudník. Hmm, nedalo by se říct, že má tělo k zahození.

Potěšilo mě, koho že za učitele máme ve třídě. Třídní na něj koukala, jako na vyslance z pekel. Nedalo by se říct, že tak nevypadá. "Ospravedlňujem sa za meškanie. Na záchodoch bola hrozná front. Že jo Morrigan." Mrkl na mě a posadil se vedle Moniky, která je s úsměvem ujala knoflíčků na jeho košili.

"Po tom, co mě tam zatáhl, musím říct, že tam bylo dokonale vylidněno." Ve třídě bylo hrobové ticho. Jeho držení těla ztvrdlo. Jeho pohled však byl nicneříkající.

"Mám vás tak, akorát dost, Mirku! Nevím, jak to chodilo na vaší předchozí škole, ale tohle není holubník!" Učitelé jsou neporazitelně neoriginální. "Zůstanete s Morrígan hodinu po škole a běda vám, jestli utečete!"

Myslím, že má čelist mi spadla někde k nohám. "Cože!? Budu po škole jen kvůli němu!" Kdybych přišla sama, nebyl by z toho takový randál. Jenže on jí včera namíchl a dneska v tom bezvadně pokračuje.

"Pokud vím, oba dva jste tady vpadli ve stejnou dobu. A vy, naproti Mirkovi, jste se ani neomluvila."

"Můj poslední autobus jede půl hodiny po konci školy." Budu to musel odšmajdat pěšky do háje! Mějte srdce. Nabádala jsem jí v duchu. To bych mohla prosit o laskavost sochu před školou. A dosáhla bych stejného výsledku. Nechala jsem hlavu klesnout na lavici a moje čelo se s ní setkalo s hlasitým zaduněním. Naštěstí mě harpyje nechala na pokoji.

Zbytek dne jsem strávila, tak nějak mimo realitu, mezi bdělým stavem a spánkem. Pokaždé, když se na mě zezadu podíval, jsem jeho pohled cítila. Pitomec! No neříkala jsem to? No neříkala? Že budeme po škole? Akorát, že se to zúžilo na něj a mě vzal s sebou.

Lítostivě jsem koukala na valící se dav. Steelová vyjádřila Mirovi lítost, nad situací. Ne, nebylo to kvůli tomu, že zůstal po škole. Ale kvůli tomu, že zůstal po škole se mnou. Pak odplula za ostatními.

Usmál se na mě. "Zase sami."

"Ještě jednou se zakřeň a já ti něco udělám!"

"Noo." Protáhl. "Ak ma pekne urobíš," líně se natáhl na židli, "tak nemám nič proti."

Bohyně dej mi sílu. "Jsi děsnej vůl, víš to?"

"Ale ja nie som vykastrovaný. Chceš sa presvedčiť?"

"Vy jste mi teda hřebec. Však já si vás zkrotím Mirku." Třídní stála ve dveřích. "Nyní chápu, co Morrígan myslela tím, že si poněkud fandíte. Můžete začít s tím, že zkontrolujete třídy a smažete tabule. Jsou tady stejní lenoši, jako kdekoli jinde."

Seskočila jsem z lavice a vděčně jsem se hnala ke dveřím. Nebudu muset být s ním v jedný místnosti. Nečekané smilovaní, nad mou osobou. Celá rozjařená jsem se k němu otočila. "Však tobě spadne hřebínek, až tě oženíme! Zkrotli jinačí bouřliváci!" Přemrštěně jsem zamávala ukazováčkem ve vzduchu v hrozivé smyčce, jež měla značit ty, ty, ty. Odcitovala jsem mu známou frázi z Popelky. Macechu jsme tady měli, já nebohá Popelka a temný princ, co má o kolečko méně.

Kontrolovala jsem třídy, ve kterých se neučilo. Sem tam jsem poznala písmo toho, či onoho učitele. Dobrá nálada mě přešla, když jsem z jednoho okna uviděla Mira, jak sedí na opěradlu lavičky před školou a užívá si nic nedělání! Dejte mi kopí! Kuši, šavli… Cokoliv, čím ho můžu zamordovat!

O hodinu později jsme se sešli ve třídě. Úsměv mu dělil obličej na dvě části.

"Tak čo? Pracovala si svedomito?"

"Práce šlechtí, což tak nějak, u tebe vysvětluje všechno."

Harpyje nám dala cenné rady, jak se chovat a bohulibě nás propustila. Venku jsem si povzdychla. Čekala na mě silnice, půlka městečka a kopec. Bezva!

"Môžem ťa odviezť. Bývame kúsok od seba." Ozval se za mnou. "Viem, že nie som, tak príťažlivý, ako škriatok, ale cestu autom, snáď znesieš nie?"

"Jo. Jsi celej k zulíbání."

"A kde by si ma chcela bozkávať?"

"Přemýšlel jsi někdy nad tím, že bys zmlknul?" Za celej den jsem byla unavená a nemohla se dočkat, až se dostanu domů. "Kde máš tu škodovku?" Řekla jsem v naději, že se urazí.

Vzal to k nejlepšímu místu na parkovišti. Vykulila jsem oči na Audi R8. "Prodals vlastního strýčka a ledvinu k tomu?" To muselo stát, kurva peněz.

"Nemáme núdzu o peniaze. Sadaj, je to len auto." Falešná skromnost mu očividně nic neříkala. Můžu na to fáro vůbec šáhnout, nebo se rozpustí, jakmile na něj položím prst.? Otevřela jsem dveře a sedla do vonícího auta. Batoh sem hodila pod nohy. Kdyby měl tu starou škodovku, cítila bych se líp.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama