Znamení keltů- 5.část

4. června 2013 v 19:45 | cernypegas |  Znamení keltů
"Zpomal!" Zaječím a sleduju zadek velmi rychle se přibližujícího jeepu. Miro zvedne svou střapatou hlavu a čelním sklem se podívá na vozovku, což je to co by měl dělat po dobu, kdy řídí auto a ne se přehrabovat v přihrádce. Sešlápne brzdu a nějakým zázrakem se mu podaří zastavit celkem plynule.

"Ty kteréne!" Syčím na něj. "Kdybys ho naboural tak nás zpracuje na jednu hromadu!" Auto před námi je dražší než to jeho. A vidím v něm siluetu nějakýho chlapa. Až s děsivou podobou připomíná Richarda z Pražský Zoo. Alespoň zezadu.

"Nenaboural by som. Ja nikdy nebourám." Zazní přesvědčivě. Cvok! On tomu, co říká, vážně věří. To já civím na mezírku mezi auty. Nestrčila bych mezi ně, ani prst. Už s ním nikdy nejedu, říkám si v duchu a snažím se zklidnit své kolabující srdce. Doma ho budu muset nahodit sklenkou vína.

Na semaforu blikne oranžová a pak zelená. Chlápek v tom monstru vyráží vpřed a my zabočujeme vlevo. S úlevou se koukám na jeep. K čemu, proboha potřebuje tady takový tank? Naše audi znovu zrychluje, až překračujeme povolenou rychlost. Hodí po mě pohledem, který říká všechno a nic. Proboha, hlavně mlč! Mlč a dovez mě živou domů. Zapřísahám ho mlčky. Jestli promluví, uškrtím ho a my nabouráme. Naštěstí zbytek cesty zvládneme beze slov. Jen jednou se zeptá na cestu k mému domu.

Zastavujeme a já vylézám z auta, drapnu batoh, a jak sem celá žhavá vypadnout z auta seknu se o střechu do hlavy. "Auu." Zaskučím a zaslechnu jeho smích. Jestli mě z něho netrefí, tak už nikdy. "Dík za odvoz." Zamručím a zabouchnu dveře od auta. Místo, aby odjel slyším jak vystupuje. Svatá matko boží, obrátím se znova na křesťanství.

Uslyšíme zašustění křídel a na rameno mi dosedá Adélka. "Ahoj, krásko." Pozdravím jí a ona na mě láskyplně kouká. Je to vrána šedá, našla jsem jí v lese jako holátko ve spadlém hnízdě s mrtvými sourozenci. Velmi dobře si na mě přivykla a už nechtěla odletět, když vyrostla. Mirovi mohou oči vypadnout z důlků. Civí na Adélku, dokonale vyvedený z míry.

"Ty si samé prekvapenie Morrigan." Podotkne a zkoumá mě až příliš živým pohledem.

"Co tím myslíš?" Nakrčím čelo, už zase jsem z těch jeho náznaků jaksi mimo.

"Morrigan - keltská bohyňa, ktorá ukazuje sa v podobe vrany, patrónka kňažiek a čarodejníc. Zaujímavá zhoda náhod, nemyslíš?" Přijde až ke mně a Adélka na protest zakráká a ožene se po něm silným zobákem. Miro rychlou reakcí, zachrání svůj nos.

Nakloním se k němu, až mám svůj nos v jeho vlasech. Hmm… Voňavé… "Jasně, používám jí místo kočky na čarování." Zašeptám mu do ucha a kousnu se do jazyka, abych zarazila hihňání, protože on na mě kouká, jako by to snad mohla být pravda. Udělám od něj krok vzad a pohladím vránu po hlavičce. Vydám se kolem něj k naším vchodovým dveřím, kde se na něj otočím "Ocenila bych kdybys vypadl z naší příjezdový cesty." Zavrkám, než zmizím v domě.

Přesunu Adélku ze svého ramene na botník. Vzlétá a míří do kuchyně. Skopávám ze sebe boty a následuju jí. Batoh hodím pod židli a naliju si do skleničky červené víno. Adél upřeně pozoruje cestu, celá načepýřená a tak se o krok posunu a uvidím ho. Stále okouní na naší cestě a zdá se, že zamyšleně zírá na naše dveře. Podivín! Pak nasedne do audi a odfrčí.

Podnikám nájezd na ledničku, a protože se mi nechce nic vařit, plácnu do toustovače chléb. Jdu odvléct batoh nahoru do svého pokoje. Teta bytostně nesnáší, když ho nechávám poházený po domě, kde o něj zakopává. Popravdě - nikdy jsem jí neviděla o něj zakopnout.

Nepřítomně jím oběd a přemýšlím, jestli vytáhnout svůj líný zadek ven. Nakonec zvítězí má zodpovědnost a já beru svou šedou vránu na procházku, aby se protáhla. Namířím si do ulicemi k lesu. Nervózně se ošiju, když se odctnu pod stromy. Šero a děsivé ticho lesa je mi nepříjemné. Vydržím to kvůli Adélce a pak se obloukem vracím domů. Tetino auto již parkuje na cestě u domu a v kuchyni se svítí. Zamračím se. Jak dlouho jsem to vůbec byla venku? Pokrčím rameny. Stejně je to fuk.

Na zahradě strčím Adélku do voliéry a doma pozdravím tetu. Za celý den jsem utahaná a tak se jdu naložit do vany, k čertu s tím, že je brzo!

Ploužím se do pokoje a pouštím televizi, přepínám kanály. Ordinace v růžové zahradě - eh, díky ne. Na Primě Rosamunde Pilcher - raději mě zastřelte. Zkouknu Zoom. Rypouš honí po kamenité pláži vědce. Zasměju se. Konečně něco ke koukání. Než jdu spát ještě shlédnu Nejděsivější kletby světa. Když se objeví, že v Anglii spadne nějaká stavba, pokud odtamtud odletí vrány. Okamžitě mi to připomene toho potřeštěnce a televizi raději vypnu.

***

Dívám se na nahou dívku, která se svíjí na mužském těle. Její dlouhé vlasy jsou rozházené kolem hlavy a muže pod ní nevidím. Celou scénku mám z nějakého podivného úhlu. Tak nějak z vrchu a prostor dohledu mých očí je také nějaký podivný. A nehybný, jako bych byla sochou.

Ta dívka je mi povědomá. a když zakloní hlavu, najednou jí poznávám. Steelová. A konečně poznávám i mladíka pod ní. Blonďatá střapatá hlava, pevné tělo… Miro. Skloní se k němu na okamžik a když posune hlavu Miro střihne pohledem. Oči se mu rozšíří - nevím, jestli šokem, nebo vztekem, asi je v tom obojí. Ve vteřině ze sebe Moniku shodí a ta přepadává, celá překvapená na zem. Mám bezva pohled na jeho nahé tělo. Kdybych nebyla tak vykulená, snad bych se pokochala a zasmála. Proč se nemůžu smát? Nejde to… Načež se on řítí k oknu. Mihnou se kolem mě větve stromů a listy - už vím, proč jsem na ně koukala z takového podivného úhlu. …počkat, proč jsem seděla na stromě? A najednou vidím další stromy, cestu a střechy domů. Zase celou scénku vidím v divném rozhraní a svrchu. Objevuje se náš dům a mé okno. Je stále větší, větší… Blíž.

Otevřu oči a posadím se, zcela nevědomě se okamžitě obrátím k oknu a oči mám zabodnuté v těch Adélčiných, perličkově hnědých. Rychle se nadechnu a vtáhnu vzduch do plic. To není náhoda!

A kurva…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama