Znamení keltů- 7. část

29. června 2013 v 21:07 | cernypegas |  Znamení keltů
Po vodní katastrofě jsme byli narychlo přeloženi do náhradní volné třídy. Klukům, kteří se změnili ve vodníky byl poskytnut ručník, což vzal Miro velkolepě a svlékl se do půl těla. K lomozu se přidalo hihňání okouzlených dívek, ten žár, který "vzplál" se přese mě převalil jako tsunami. Raději jsem vytáhla z batohu knihu a zabořila nos do ní. Po zábavném řádění s vodou jsem se cítila provinile. Takže magie není tak vzdálená, jak by se zdálo. Budeš se ho muset zeptat, zeptat… Šťouchal do mě v mé hlavě trpaslík sukovitým, tlustým prstíkem. Ach jo… Tak to jsem bezbřeze nadšená. Ta představa byla stejně příjemná, jako strkat si prst do krku!

Až teatrálně se otíral ručníkem, pak vyždímal své triko u umyvadla. Stál u něj tak nějak - připraven kdykoli odskočit. Natáhl si ho na sebe a nyní bylo ve stylu: přežvýkal mi ho osel. Kecl si na zadek vedle mě, zplihlé vlasy se mu lepily ke krku. Chtěla jsem něco poznamenat, ovšem mou pozornost odvedlo jehosuché triko.!

Přiložila jsem mu dlaň na hruď a jeho srdce mi do ní z druhé strany mocně zabušilo na pozdrav. Strnul a jeho postoj se změnil. Vypadal - ach bože - jak to říct? Vypadal - ochočeně! Jako ochočený vlk. Roztomile a bezpečně. Pootevřel rty, dokonce bych mohla říct, že se zklidnil ten proutník a nafoukanec v něm. On zkrotl. Šlehl po mě teplým pohledem a já juj… Zasmála jsem se, provokativně, pobaveně. Nemyslel to vážně, že ne.? Odtáhla jsem ruku.

Popadl mě za ní. "Čo to sakra vyvádzaš Morrigan?" Vrčel mi do obličeje.

"Hele, i když jsem celý blažená a poctěná tvou jeblou přítomností v mý lavici, koukej se chovat slušně, nebo vypadni." Zasyčela jsem na něj na oplátku. Jo já se hádat umím taky, ty cvoku.

"Mirku, Mor!" Přidala se učitelka. Jo ta v tom chyběla. "Neruším vás?"

"Ano!" Já.

"Nie." Miro.

"Prosím?" Učitelka.

Ojoj! Sevřela jsem v prstech nový amulet stromu života, abych se uklidnila. Odkdypak já vrčím na úču a on jí uklidňuje? Tyto přehozené role se mi pranic nelíbily. Zamračila jsem se na něj, zatímco se k nám stáčely pohledy všetečných očí. Věděla jsem, že to vypadá jako tuctové: Co se škádlívá, rádo se mívá. Jenže lidé, kteří tak často dokázali přehlížet věci, které jim bujeli před očima, naprosto ignorovali tu moc, která se kolem nás vznášela.

Kdo mohl tušit, že vyznáváním keltských bohů se namočím do čarování, u všech nadpřirozených! "Už budeme potichu." Omluvila jsem se a ona to nechala být. No ne! Opravdu? Žádné kázání? "My dva si musíme promluvit." Zasyčela jsem k Mirovi.

Koutky se mu stočili v krutém úsměvu a vážně vypadal, že se mě chystá poslat do háje. Narovnal se a zíral na mě svrchu, jako jeblý andílek pomsty. Chytila jsem ho za ruku a měla v úmyslu mu vyhrožovat. Ovšem, sotva jsem se ho dotkla, polkl a přikývl.

Jujky! To stačí se ho jen dotknout a on splní vše, o co ho požádám? Naprosto nemístně jsem se zahihňala. Mrkla jsem na Moniku. Ta byla přinucena odvrátit svůj sžíravý pohled. No ne! Vypadalo to, že mám hračku. Možná dvě. Oj-jucha-chá!

Pustila jsem ho, ale už se neohradil, jako před tím. Venku začalo vykukovat sluníčko a začalo příjemně hřát. Měla jsem, ale vědět, že říkám hop a ještě jsem nepřeskočila. Ke konci školního dne se nebe zatáhlo, neprostupnými, černomodrými mraky a začalo pršet, jako kdyby někdo na nebesích otočil kohoutkem a plný pecky. Z nebe sjel totožný blesk, jako první den školy a my jsme svorně s Mirem obrátili hlavu, ještě dřív, než si jiní stačili všimnout, že rozrazil oblohu. Sjížděl dolů k mužské postavě s kapucí na hlavě, ale nad ním se stočil, jako by byl sveden pryč neviditelným štítem a bechnul do sloupu elektrického vedení.

Světla zhasla. Zavládlo šero.

Muž koukal přímo do okna, vedle kterého jsme s Mirem seděli. Projel mnou pocit, jaký jsem někdy mívala s toho bubáka vedle mě. Jako by mi někdo vrazil dýku do týlu, jenže tentokrát to bylo mnohem horší.

Zazvonilo a Miro nečekal, lapnul mě za zápěstí a sotva jsem popadla svůj batoh a sešit už mě vlekl chodbou pryč. "Co to u všech rohatejch i s chlupama děláš?" Syčela jsem, zatímco mě táhl k zadnímu vchodu. K šatně se neobtěžoval vůbec. Oba dva jsme se totiž neobtěžovali nikdy přezouvat.

"Musíme si niečo vysvetliť. A ty máš toho čo veľa vysvetľovať!" Strčil mě do dveří, já zarazila paty do země a - probůh už zas, přese mě přepadl a my se zřítili ze schodů dolů.

Au. Au! Áů! Myslím, že budu potřebovat transplantaci páteře. Ležel na mě a ruku zkroucenou pod mými zády. Pozice v leže - se mnou - ta se mu očividně líbila. Oči mu zajiskřili nebezpečností. "Hupsnem na to?" Mrkl.

"Přimhouřila jsem oči. "Žádný hupsání nebude." Odpověděla jsem varovně. "A koukej ze mě slýzt!" Zatlačila jsem do jeho ramen a on se odkulil. Vyškrábala jsem za nohy a testovala,
co všechno mě bolí. Zato on vypadal naprosto v pohodě. Ten prevít! "Co to vyvádíš?"


"To bol strýko." Jako by to vysvětlovalo všechno.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama