Lov -6. část

14. července 2013 v 22:22 | cernypegas |  Lov
Zděšeně jsem sledovala, jeho postoj, upřený pohled a úspornost pohybu. Pach krve zatemňoval rozum. Mladým obzvlášť mladým vlkům a také těm rodícím se. Jeho jsem zastavit již nemohl. Ne, když byl člověk, ne pokud se jeho vlk ještě plně nerozvinul. A já věděla, že tohle je ten čas. Jako mladší - štěně, poslechne staršího, nadřazenějšího vlka. A přišel čas, kdy se pro svět narodí.

Zaklonila jsem hlavu a věděla, že mé oči se změnili na vlčí, cítila jsem své uši, jenž se zašpičatili i zuby, které se mi prodloužili, cítila jsem jak mi brní a trnou konečky prstů a mění se v drápy. Vtáhla jsem vzduch do plic a zavyla. Volala jsem smečku - spřátelené druhy - jeho!

Roztřásl se uprostřed kroku a bylo vidět, že chce pootočit hlavou, ovšem jeho vlk se dral na povrch. Zaklonil a odpověděl mi hlubokým zavytím. Shrbil se, jak jej měnící se kosti a přeskupující se svaly táhly na všechny čtyři. Pak, jako by ho schvátila zlá horečka. Dopadl na zem a znovu zavyl, tentokrát nízko, táhle - bolestně. Barva jeho očí vířila, jako zkalená voda, chrčel a neovládal vůbec nic. A já nepřestávala volat jeho vlka.

Vyskočila jsem a kukuřice se rozlétla do všech stran. Dopadla na tlapy a zakousla se mu tvrdě do šíje, začala jej táhnout do středu pole, zatímco klučina na nás zíral, s otevřenou pusou, pláč zapomenut při pohledu na bestii, která vlekla pryč blonďatého kluka.

Pustila jsem ho a napůl člověk, napůl vlk sledovala jeho proměnu. Čelist mu křupla a rty se zbarvili zpěněnou krví a slinami, jak se zuby poprvé měnili a jeho tělo si s přeměnou ještě neumělo poradit. Prsty mu končili zahnutými drápy, kterými si a agónii drásal kůži do krve. Béžovožluté oči svítily a zorničky se protáhli. Pak mu křuplo žebro a stehenní kost prorazila sval i kůži a do prostoru se vyřinula jeho horká krev.

Tělo si musí na přeměnu zvyknout, první je nejhorší. Šlachy se vám rvou, kosti praskají a klouby tříští, jako by vaše kosti někdo lámal a skládal do kostry vlka, jako by z vás někdo kousek po kousku odřezával maso a zase ho na vás lepil do podoby vlka, skládal na vlčí kostru. Trhal vám šlachy a napínal jiným směrem. Zapomeňte na milou přeměnu - lup a jste vlk. Příjemné teplo a vyraší vám srst - to jsou kecy, které si lidé vymysleli, aby si zpříjemnili představu vlkodlaků.

Jeho skučení a bolest. Krev a nářek. A bolest, zdající se jako nekončící.

Vždy když se mi vybavila má první proměna, ještě jsem se orosila. Nyní jsem věděla, proč u proměny jsou přítomní alfa vlci. Dokáží vašeho vlka popohnat a vytáhnout rychleji. Neměla jsem ani zdaleka takovou sílu, jako Servác a Miro za to nyní platil. Na krví, potem, hlínou a dalšími tělními tekutinami obaleném těle, mu rašila srst. Skučel a já se potila, jak jsem tahala jeho vlka ven. Po dlouhé hodině přede mnou na zemi konečně ležel rozechvělý vlk, boky se mu chvěli stresem a bolestí a já skrze všechnu tu špínu zaregistrovala úžasnou bílou srst, kterou protékala, jako jemné nitky béžová. Jeho postava byla atletická dlouhé nohy, nijak robustní, ne na boj, ale na běh s větrem o závod. Jako byla ta má.

Dokončila jsem svou proměnu a za okamžik se nad ním tyčila černá vlčice se žlutýma očima. Zavyla jsem. Zavolala, vyžadovala jeho pozornost. Kdesi vzadu v hlavě jsem cíila jeho přítomnost, chladnou šedou barvu jeho strachu, také nefialovou rozrušenou a rudou, očekávající plnou vzrušení. Zapomeňte na kecy v hlavě, vaše myšlenky v hlavě druhého vlka, krásná, čistá komunikace mezi vlkodlaky. Nic takového, vlkodlaci jsou dvě části jednoho celku. Je člověk a jeho vlk. Když převezme vládu vlk, člověk ustupuje do pozadí. Vnímáte pocity dalších vlků okolo, ale nekomunikujete slovy, nýbrž postojem, gesty, mimikou.

Ležel, naprosto nehybný na zemi, jako by mě neslyšel, ale já věděla, že slyší. Pak vyskočil na nohy, slechy vztyčené, čumák u země. Jeho nálada se barvila do čisté rudé, do lovu. Štěkla jsem, autoritativně, leč potichu a rozběhla ke kopci. K lesu. Hnala jsem nás, hnala jsem jeho.

Stromy, les, čerstvý vzduch v picích.
Kořist.
Lov.
A krev, krev, krev…
Mladý vlk. Neumí lovit, musím vést.
Jedna tlapa, následuje další, odraz a skok. Měkké horké maso mezi tesáky. Pěnící krev.
Já srnčí krk, on bok, slabiny a smrt, spousta smrti.

Když se spojí lidská a vlčí podstata, vytáhne na povrch to nejhorší z člověka, protože člověk rád krutost a velmi rád také moc. Proto mladí vlci rvou, zabíjejí a trahjí, vše co před nimi prchá. Pro zábavu, pocit moci, nedokáží se ovládat - to přijde po čase, výcviku - sebeovládání.

Nyní skrze stromy dopadalo na vlhkou lesní půdu slabé světlo skomírajícího slunce a les se topil v krvi. Zahalen do smrti a děsu. V něm se pohyboval lovec, predátor - já.

A jedna zrůda, jenž se lovcem, teprve musí stát.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama